Založit webové stránky nebo eShop

Odborné články

   < xml:namespace prefix = v />< xml:namespace prefix = o />< xml:namespace prefix = w /> 

 

 

Jste soutěživí, baví vás sport a zároveň chov zvířat? Zkuste poštovní holubářství

Naším koníčkem je holubářství, a to především poštovní. Nabízíme čtenářům pohled na obor, kde se snoubí chovatelství, sport a možnost užívání moderní techniky. Poštovnímu holubářství se věnují lidé napříč celým společenským spektrem. Nechybí ani hlavy korunované a známé celebrity. Za zmínku stojí sportovní souboj mezi britskou královnou Alžbětou a profesionálním boxerem Muhammadem Alim. Souboj neprobíhal, jak mnozí předpokládají v boxu, ale s poštovními holuby. Oba chovatelé jsou skvělí holubáři s výbornými výsledky. A jak klání dopadlo? Osvalený sportovec musel před britskou panovnicí sklonit hlavu a uznat její vítězství.< xml:namespace prefix = o />< xml:namespace prefix = o />

 

Historie
Poštovnímu holubářství se věnují chovatelé v Evropě již přes sto let. Kolébka tohoto sportu je především v Belgii. Zde došlo k vyšlechtění současného poštovního holuba. Za předky jsou považováni holubi celé řady původních bradavičnatých plemen. Uváděné jsou různé bagdety, kariéři, dragouni, rackové a poslíčci. Soustavným tréninkem a selekcí na požadované znaky se u poštovního holuba rozvinuly orientační a letové schopnosti. Dnešní opeření sportovci dosahují mimořádných výkonů. Vynikající orientační smysl umožňuje holubům se navracet do svých domovských holubníků nebývalou rychlostí i z několikasetkilometrových vzdáleností. Těchto vlastností se využívalo už od nepaměti ve službách válečnictví.


Pro potřeby vojsk se budovaly vojenské mobilní holubníky. Především v 1. a 2. světové válce se používalo poštovních holubů k přenosu zpráv z válečných bojišť a pomocí minikamery, umístěné na holubím těle, pomáhali opeřenci monitorovat nepřátelská ležení. V mnoha případech pomohl statečný holub zachránit obklíčené jednotky nepřítelem. Angličtí poštovní holubi, ve službách válečného vojska, byli dokonce za své zásluhy a zranění při plnění svých úkolů několikrát vyznamenáni. Asi nejznámější opeřený válečný veterán se jmenoval Gustav s označením kroužku NPS. 42. 31066. Tento britský holub sloužil na palubách letadel RAF. V případě nouzového přistání leteckých bitevníků v nepřátelském území nebo na mořské hladině odlétal na Britské ostrovy se zprávou o souřadnicích nenadálé události. Holub Gustav posloužil také při přenosu důležitých informací z invaze spojenců v Normandii 6. června 1944. Přes nepříznivé povětrnostní podmínky mu let přes kanál La Manche trval necelých šest hodin. Za své bojové úspěchy byl 1. září 1944 vyznamenán prestižní cenou Dickin Medal.


V českých zemích si již za Rakouska-Uherska našlo poštovní holubářství své příznivce a holubi se už tenkrát označovali kovovými kroužky. Za první republiky se chov holubů postupně rozšiřoval. Opeření sportovci se vyváželi na vypouštěcí místa pomocí železnice. Zlomem byla pro organizované holubářství 2. světová válka. Poštovní holub představoval strategické zvíře a jeho chov byl značně omezen. Ve dvojjazyčné vyhlášce z roku 1941 protektorátního ústředního orgánu odborné skupiny pro poštovní holubářství a odborné skupiny pro rasově užitečné a výstavní holuby bylo nařízené holuby povinně organizovat a evidovat. Každý chovatel holubů musel být tehdy členem spolku a tím i evidovaný. Jejich chovy byly omezovány. Výše uvedená skutečnost vyplývala z faktu, že holub byl za II. světové války zařazen mezi vojensky využitelná zvířata. Mnoho tehdejších holubářů své chovy zrušilo nebo chovali své opeřence tajně v úkrytech.


Asi největší rozvoj holubího sportu lze zaznamenat po druhé světové válce. Krátce po válečných událostech byli chovatelé poštovních holubů přiřazeni do tehdejšího Svazarmu, ovládaného tehdejším ministerstvem obrany. Později byli poštovní holubáři součástí Českého svazu chovatelů drobných hospodářských zvířat. V roce 2005 vznikla samostatná organizace sdružující poštovní holubářství s názvem Českomoravský svaz chovatelů poštovních holubů (ČMSCHPH), v jehož čele stojí prezident. Současné poštovní holubářství má svoji organizační strukturu. Nejnižší jednotkou jsou základní organizace sdružené do oblastí. Dále se Česká republika dělí na Český a Moravskoslezský svaz poštovních holubů. Náš ČMSCHPH je členem světové holubářské organizace FCI (FEDERATION COLOMBOPHILE INTERNATIONALE) v Halle.



Závody
Nyní se vraťme od historie a organizační struktury našeho poštovního holubářství k vlastnímu holubářskému sportu. Asi největší zajímavostí na poštovním holubářství je schopnost poštovního holuba vracet se z neskutečných vzdáleností do svého domovského holubníku. A co na této zábavě chovatele již po generace nejvíce „rajcuje“? V principu je to pořád stejné. Poštovní holubářství je o soutěžení a každý chce vyhrát. A jaká je nejlepší cesta k úspěchu? Názorů na zvolenou taktiku je asi tolik, co je organizovaných holubářů.


Výsledek závodu ovlivňuje mnoho ukazatelů. Mezi ně patří kvalita a původ závodníků, jejich zdravotní stav, kvalita chovatelského zařízení, způsob chovu, krmení, kondice holuba a mnoho dalších faktorů. V neposlední řadě musíte mít také trochu sportovního štěstí. I když se vám na jedné straně podaří vybalancovat věci, které ovlivňují špičkové výkony, čeká na druhé straně na letícího závodníka během závodů mnoho nástrah. Asi největším nebezpečím jsou přemnožení draví ptáci. Ti mají na svědomí největší procento ztracených závodníků. Mezi další problémy patří chemizace v zemědělství, dráty elektrického napětí, hustá doprava a hovoří se i o elektromagnetickém smogu zhoršujícím orientační schopnosti.


Přesto vlastní závody a hlavně dolet mají obrovské kouzlo. Chovatel v době očekávaného příletu sedí před domovským holubníkem a čeká na své závodníky. S ostatními chovateli telefonicky konzultuje dobu vypuštění a podle vzdálenosti propočítává první přílety. Pak to přijde. Z oblohy se snáší první závodníci a vplouvají do svých holubníků. Nastává zaznamenávání času příletu. Dříve se používaly mechanické konstatovací hodiny, do kterých se vkládaly gumičky umístěné na noze závodníka. V dnešní době dolet holuba zaznamenává elektronika pomocí čipu. Vletový otvor je opatřený snímací anténou, která přes čip umístěný na noze závodníka zaznamená přesný dolet. Je to podobný princip, jako když platíme zboží přes čárkové kódy v supermarketech.


Každý holubář má odlišnou vzdálenost svých souřadnic od místa vypuštění, proto se u závodníka propočítává průměrná rychlost. Ta je uváděná v metrech za minutu. U nejlepších závodníků se průměrná rychlost blíží k 100 kilometrům za hodinu. Ze závodu se do výsledků započítávají pouze holubi, kteří se umístili v prvních 20 procentech. Vyhodnocení soutěží je poměrně složité a provádí ho, za pomoci výpočetní techniky, speciálně vyškolený funkcionář – výpočtář. Soutěží se v mnoha kategoriích. Asi nejznámější je soutěž rozdělená podle délky závodu na krátké, střední a dlouhé tratě. Dále se můžeme setkat se závody holoubat, ročních holubů, holubic a závodů přes noc.


Na jednotlivé závody se většinou používají holubi specialisté.



Chov
V chovu pošťáků se setkáváme s různými krevními liniemi, označovanými zpravidla podle jmen jejich chovatelů, lépe řečeno zakladatelů. Většinou se jedná o chovatelské legendy z Belgie, Nizozemska a Německa. Tyto státy se řadí v poštovním holubářství mezi velmoci. Rodiny některých holubářů se věnují chovu poštovních holubů po generace. Holubi z každého takového mnohaletého chovu pak zákonitě mají své určité znaky ve výkonu (například v rychlosti, tvrdosti nebo vytrvalosti). U některých linií poštovních holubů pozorujeme rozdíly ve velikosti postavy, struktuře ozobí, tvaru a délce hlavy, tvaru křídla, ale často i v barvě opeření.


Barevný ráz u sportovně vedených holubů není cílem plemenářské práce. Hlavním selekčním kritériem jsou závodní výsledky. Přesto je třeba uvést, že u poštovních holubů se nacházejí tradiční barvy a vzorky opeření. Mezi ně patří modrá, dominantně červená, ve vzorcích pruhových, kapratých a tmavých. Častým zbarvením je bělouš (šiml) s charakteristickým žíhaným probělením barevných per. Častá je také kombinace výše uvedených barev s bílou. Bělokosé kresbě se u poštovních holubů říká koncák nebo špic. Červeným pruhovým se říká žamžík. Poštovní holubářství má mnoho specifických krajových názvů často vycházejících z němčiny. Jako zajímavost lze uvést, že se v chovech poštovních holubů vyskytují linie barevně odlišné. U kmene Moulemans se často vyskytují takzvaní „kaštánci“. Jsou to červení, plnobarevní nebo různě strakatí holubi. Někteří jedinci jsou téměř čistě bílí, což je u poštovních holubů vzácné zbarvení. Přesto výjimka potvrzuje pravidlo. V Belgii existují dvě úspěšné chovatelky sportovně vedených bílých pošťáků. Sonia van der Maelen a Karen Vangramberen svými výsledky ze soutěží šlapou na paty konkurentům s převážně modrými holuby.


Z věhlasných zahraničních chovatelů, jejichž holubi dlouhodobě vykazovali či vykazují dobré výsledky, můžeme uvést například jména Janssen, Fabry, Marcel Desmet, Horemans, Moulemans, De Klak (Jos Van Limpt) a Schellens. Navzájem se liší využitelností na různé typy závodů. Někteří vynikají na krátkých a středních tratích, někteří jsou šlechtěni na dlouhé tratě. „Jansseni“ jsou například výborní sprinteři využitelní na krátké (do 300 km) a střední tratě (do 600 km). Převážně z „Janssenů“ vznikli holubi De Klak a Schellens. Již zmiňovaní holubi linie Moulemans vznikli také na bázi „Janssenů“ a „Van de Boschů“. Na dlouhých tratích kralují nizozemští holubi z chovů Van Wanroye, Van der Wegena, Ardena a z někdejších chovů Van der Espta nebo Delbara. Tito holubi jsou úspěšní v závodech na 800 i více kilometrů.



Specialisté
Zvláštní kategorií závodů poštovních holubů jsou závody na dlouhých tratích, kdy se holubi vracejí nejdříve následující den po vypuštění. V případě nepříznivého počasí se letí i více dní. Holubi jsou vypouštěni až odpoledne, aby domů nedolétli ve stejný den. Vzdálenost těchto tratí často přesahuje 1 200 kilometrů. Takové tratě nemohou létat běžní poštovní holubi, ale pouze vybraní a dobře trénovaní specialisté. Tyto závody jsou pro vyznavače opravdového adrenalinu. Do této kategorie patří i holubí maratony, kdy holubi letí i několik tisíc kilometrů.



Hromadné lety
Nezbytnou potřebou pro oblastní sdružení je přepravní kamion na dopravu holubů. Pod plachtou se skrývá konstrukce na přepravní koše s mechanickým otevíráním, klimatizací a zařízením pro napájení a krmení závodníků. Do kamionu se podle velikosti vejde až několik tisíc holubů. Mračno opeřených sportovců zakrouží nad vypouštěcím místem a vlnícím letem se vydá k domovu. Postupně se hejno trhá na menší celky. Do domovského holubníku přilétají sportovci buďto jednotlivě, nebo v malých skupinkách. Při různých memoriálech a mezinárodních soutěžích je vypouštěno několik desítek tisíc holubů z různých středoevropských států. To je pro chovatele svátkem a hromadné lety patří k vrcholným zážitkům. Holub, který dokáže porazit své soupeře v takové konkurenci, je velice ceněný a jeho potomstvo je mezi chovateli vyhledáváno.



Vdovský model
Další velikou alchymií jsou různé způsoby chovu holubů určených pro vlastní sportovní výkony. Hlavní závodní období je od dubna do září. Kromě tradičního způsobu chovu se dnes často používá tzv. vdovský model. Spárovaný holub se vidí s holubicí pouze proto, aby byl lépe motivovaný pro rychlý návrat do holubníku. Po doletu je mu odměnou letmé setkání se svou partnerkou a znovu je ze závodníka vdovec. U klasické metody je využívána jiná motivace. Pokud holub krmí holoubata, po vypuštění se snaží co nejrychleji vrátit se do holubníku, aby mohl nasytit své potomky. Modelů pro získání špičkových výsledků je mnoho a vlastně každý holubář má svoje tajemství, jak docílit nejlepších výsledků.


Když to tak shrneme, chov sportovně vedených poštovních holubů je veliká věda. Shodneme se na tom, že tato zábava je náročná na volný čas, finance a organizační záležitosti. Odměnou jsou příjemné pocity po uvolnění endorfinů při sportovním klání, klubový život a chovatelské zážitky

publikováno v červenci 2012

časopis Fauna.

text a foto: Bc. Daniela Bukovská, Ing. Aleš Bukovský, zoofarma@seznam.cz

 

 

 

Čeští  holubáři  

Na záspi úhledného statku venkovského stojí stařeček s hlavou bílou jako mléko. Odpolední slunce praží, metá stařečkovi paprsky se strany do oka, to však mu nevadí. Bez kazajky, jen ve vestě posázené dvěma hustými řadami knoflíků, pošoupl si vydrovku na onu stranu, kde slunce hřeje a teď rozhlíží se živým dosud okem po sousedních střechách. Hledá cosi – a předmět jeho hledání? Netřeba si činiti výtku z nediskrétnosti, stařeček sám každému s pýchou ukáže malé hejno různě zbarvených holubů, hovících si na blízké střeše po několika bidélkách. Dívá se na ně s potěšením, však je k němu oprávněn. Jeho sivý voláč předčí každého z celé vsi a když ve vzduchu křídloma zatřepetá, je jakoby tloukl prkénky o sebe. Dědeček ho naučil na domov, ve vsi jsou zloději jako jinde, pasou po něm a chytí-li ho někdy, tu pak nesnadno se souditi s holubáři.

Teď na ně zahvízdal zvláštním, lákavým způsobem a holubi jeden po druhém slétají  k zemi, kam jim dědeček hází zadinu. Přinesl ji plné malé necičky. V létě už spořiti nepotřebuje, žně jsou za dveřmi a dědeček má v starém sudě na půdě za komínem ještě hojnost zadiny zaspořenu. Marně se při mlácení a čistění obilí nestará, však ani teď by je ještě neživil, jen kdyby se, jak říkám, o své miláčky nebál.

Od té doby, co pochoval nebožku babičku, dej jí Pánbůh radost věčnou, nemá vedle vnoučat jiného potěšení, než své holuby, mezi ty se vžil. Zná každého jménem, ví o přednostech i slabostech toho i onoho, ví o všech svárech v malé rodině té povstalých, ba ví i každou potěšitelnou událost, jež toho neb jiného potkala. Ten se mu narodil doma v podkroví, druhého vyměnil od kamaráda holubáře. Toho si opět přivedla samička, byvši ovdovělá, opět jiného koupil, slovem každý z nich tvoří článek v kruhu upomínek dědečkových – a z čeho má stařec, téměř nad hrobem již, ještě žíti, ne-li z upomínek? Budoucnost mu již nepřinese mnoho dobrého. Je mi, jako bych viděl v dědečkovi našem zosobněnou povahu národa našeho – a mám za to, že nesním o utopiích.

V šedé dávnověkosti ctil ho jako ptáka posvátného Čech, později si ho pro přítulnost oblíbil, ač zajisté i ostatní vlastnosti holubovy na nemalou váhu kladeny byly. Později si ho také volil za obraz do sedmibarevné duhy svých písní a naposledy si z něho udělal sport. A v posledním stadiu zaujal mysl i měšťákovu i venkovanovu. Ba najdeme i v nejvzdálenějších vrstvách milovníky holubů – holubáře.

My pohlížíme nyní na holubářství jako na sport hotový a v každém oboru vypulérovaný, avšak než dospěli holubáři tam, kde nyní jsou, musili asi prodělat pracnou školu, byliť odkázáni sami na sebe a leges artis (zákony umění). Teď mají již svou klassifikaci, vytvořili si svůj občanský zákoník, ba dohnali věc až do extrému – naučili se podváděti jako málo kdo jiný. Však zná každý, mnoho-li se po venku věří židu, koňaři a holubáři.

Má-li mít holub cenu, musí býti volatým, ale nikoliv jen tak ledabyle. Štíhlé vole cennější je bachoratého, které má cenu tenkráte jako zvláštnost, je-li ohromné. Naduje-li se voláč a spadne-li následkem tíže volete ztrativ rovnováhu, se střechy, jest ideálem pro celé okolí. Celá ves, totiž ta umění znalá, si o něm povídá, sousedé se na něj chodí dívat a známější si zamlouvají po něm holoubata. Ten má podobnou samici, spárkují je dohromady a holoubata boudou na půl. Nejzávistivější chytí se toho prostředku, že po něm pasou. Hledí ho vlákati do budníku s padákem, dají hrách pod řešeto, pozvednuté dřívkem na jednu stranu. Za dřívko přivázán provázek, aby se mohlo podtrhnout a řešeto aby padlo. Dostane-li se holub pod ně, tu s bohem na věky.

Ke kráse holubově přistupuje dále štíhlost spojená s absolutní výškou holubovou. Vyšší daleko jest cennější nízkého. A aby se konečně trias aesthetická doplnila, musí míti pěkný holub nohy porostlé peřím, musí býti bufatý, jak říkají holubáři. Teprve pak rozhoduje barva.

Sivá s černou jsou nejobyčejnější. Červená (železňáci), žlutá, slezová, popelavá (moučňáci) jsou hledanější. Kombinace různých barev již vyšší požívá úcty, než jedna jediná.

Holub černý s dvěma bílýma proužky na každém křídle (štrychák, pružák) čtyř,    i pateronásobnou má cenu jednobarevného. Žlutý pružák dokonce je velmi vzácným. Má-li holub dále prsa a záda temná, křídla s hlavou a ocasem bílá, tu zove se holub sedlákem (kořen je sedlo). Bílý holub s červenýma křídloma  zove se dominikánem – snad pro jakousi podobnost, již spatřuje venkovan v bílé klerice a hnědém plášti u mnichů řádu dominikánského.

Barva, jak vidno, přispívá hlavně ku klasifikaci, vedle ní však ještě jiné zvláštnosti. Tak na př. tvoří holub, který v letu téměř kolmo křídla staví, zvláštní rod, zovou jej stavákem a holubáři podvádějí s nimi, že je až radost na ně se podívat. Prý mají mít duhovku barvy bledé, téměř bílé – kdežto obyčejný holub má, jak známo červenou, ale holoubata mají duhovku také bledou a tu nejednou koupí nezkušenec ledajaké holoubě za statečného staváka.

Dále rozeznávají holuby, kteří v letu kotrmelce vyvádějí a p. Také hlas má své charakteristické známky. Bublák je toho známým dokladem. Holub, který se rve s krahujcem, patrně také nemalé úcty požívá. Holubář, který o krajinské hospodářské výstavě vystavil několik holubů, o nichž povídal, že krahujce překonají, pochodil nejlépe. Za málo hodin měl klec prázdnou. Znalci se přesvědčili, že holub do podaného prstu zuřivě klofe, že jest výbojníkem, a pak šli holubi na dračku. Takovéť lákadlo na milovníky a znalce příliš svůdně působí.

Trh na venkově vůbec jest rendezvous pro všechny holubáře z okolí. Střed ovšem tvoří měšťák některý. Ten má již den před trhem svou posadu o jednom patře vždy pohotově. Před večerem schytá do ní holuby a ráno okolo půl desáté vyjde. Má obyčejně v jedné stálé ulici svůj kout, na blízku samého rynku.

Všimněme si ho třeba o zimním některém dnu. V ulici, kde stojí, je sníh již mnohými chodci ušlapán. Náš holubář má beranici na hlavě, šál až po hubu zavázaný, ale ruce holé. Zebe mu do nich, fouká si do pěsti a aby i z nohou zimu vydupal, přešlapuje jako kalkant. Konečně se mu čelo vyjasnilo. Přišel k posadě člověk s uzlíkem z modrého tisknutého šátku. Náš holubář jakoby nic. Vytáhnul jednoho z holubů. Vzal zobák jeho do úst, nafouknul mu vole a teď ho drží  lege artis před očima vesničanovýma.

„Je ? Ne ?“

„Pěkný voláč, ale já hledám něco jiného. Potřeboval bych perláka  (holub sivý, jehož křídla téměř bílá jsou, majíce tak jakousi podobnost se mdlým leskem perlovým), samici mám pěknou, ale je spářená s kamenáčem a tu je chci trhnout.“

„Perlák by tu byl“ a již otevírá posadu, chytaje ubídněného šedého holoubka, „ale je to vám chlapík, vidět ho v poli, to je podívaná. Před kraulíkem (krahujec) je jako střela, o toho byste se nemusel nikdy bát, že vám ho něco odnese!“

Venkovan prohlíží si holoubka, po té rozevírá uzlík a vyndává z něho holuba tmavě sivého, s křídloma barevnýma tak, že se to jaksi dlažbě podobá, zkrátka kameňáka.

„Nu jářku, šustem.“

„ I Krista pána takový perlák a šustem za kameňáčka. Přidejte pět šestáků!“

„Moc, krajane, neutláčejte!“

„Ale, Ježíš Marja, neutláčejte, mezi námi se budeme utláčet - že jste to vy, přidáte dvacet nových a máte perláka!“ Chytil při tom ruku svého kupce a plácá do ní.

„Jsme hotovi ?“

Venkovan se rozmýšlí, ale co na plat. Perláka potřebuje a již vytahuje z kapsy kožený pytlíček na zadrhnutí, otevírá a pozorně vyndává dvacet krejcarů. Holubář se blaženě usmívá, první kšeft se mu vydařil !

„Opatruj vás Pánbůh, s Pánembohem.“ Kameňáka zandává do podsady.

Jde druhý kupec s prázdnem. Zase vesničan. Stěžuje si našemu holubáři, že ten voláč, co mu ho minule prodal, mu hned uletěl k městu. Venkovan se dívá po posadě.

„A zatracenec, vy ho už tady máte!“

„To není ten, teprve dnes jsem ho koupil.“ Zatím je to týž prohnaný holub, jejž již byl asi desetkráte prodal,  a který mu desetkrát se byl vrátil.

„Vy jste ho jistě brzy pustil. Jestli pak jste ho měl se samicí ?“

„Měl, se sivačkou, jako je on!“

„A  byli ve světle ?“

„Nu, byli v budníku, zrovna moc světla tam také není, je to budník v podstřeší!“

„Pane Bože, a se mnou se přijdete vadit, že jsem vás ošidil. Vy jste ho zavřel do tmy, jak pak se měl naučit znáti samici, to se jí spíše bojí. Sousede, sousede !“

A soused? Dá si kajícně - uznávať hrubé pochybení svoje –  siváka znova vyndati z posady, vyklopí potěšen, že je to on, znova čtyřicet krejcarů přídavku a odnáší siváka opět domů, aby si ho možná za čtrnáct dní znovu přišel vykoupit. Holub nepopustí tak snadno, paměť jeho na domov udělala z něho posla.

Pisateli je znám jeden případ, kdy holubi z pošumavské vísky uletěli až do Prešpurku (Bratislavy, pozn.autora), odkudž  byli přinešeni. Co v poslední válce francouzsko-pruské vykonali, je světoznámé.

„Jářku, sousede,“ volá náš holubář za odcházejícím kupcem, „zkuste mu vytrhnout jeden větrník (krajní čtyři silná brka v křídle) a zapíchněte ho do trámu vedle budníku, slýchám jak živ, že holub líp doma dodrží, když se mu tak udělá.“

Nová zvláštnost našich holubářů: mají také důvěru v kouzlo, jsou pověrčiví. A okolnost ta nehraje ve sportu našem snad malou úlohu.

Koupeného holuba nosí holubář třikrát kolem stolu na zpátek, aby neuletěl, budník mu stlouká ze starých prkének, že prý se  nových věcí leká. O masopustě čistí budníky, je prý to panacea (všelék)  – proti čmelíkům holubím. Na štědrý den sype jim žrádlo do kruhu, jejž byl ze spjatého řetězu udělal, aby krahujec jim neuškodil atd. Kdož dovede vyčerpati celou tu pokladnu všech zlatých zrn, jíž byla zkušenost holubářů nastřádána? Každá krajina má nové poučky, každá nové zvláštnosti a odrůdy. Vševědoucím býti nemožno.

Je poledne, když měšťák holubář ukládá krosnu svoji na vozík a zapřahá se k domovu. Ošidil snad ještě toho či onoho a byl možná sám ošizen – to není proti mravnímu pořádku – mundus vult decipi (svět chce býti podváděn), zpívají si vrabci latináři.

Skromný můj náčrtek je u konce.

 

R. E. Jamot, psáno r.1874

Článek našel a k publikaci poskytnul přítel Ing. Jiří Jadrníček. Článek je publikován v souladu s tehdejší gramatikou. Byť je starý 128 let. Srdce dnešního holubáře ho pochopí. Mně při jeho čtení nad jeho pravdivostí naskočila husí kůže na rukách i nohách.Díky JIrko, že díky tobě článek nezapadl v zapomění.

 

 

Košoa>< xml:namespace prefix = v />< xml:namespace prefix = w />< xml:namespace prefix = w />< xml:namespace prefix = w />< xml:namespace prefix = w />

Košoa pochází z Francie. Jedná se o starobylé užitkové plemeno. Již od 17. století je chován a šlechtěn v provincii Caux v severofrancouzské Normandii. V prvních francouzských knihách o holubech je zmínka o holubech, kteří mají světlá křídla s vzorky v barvě ohnivé a hyacintové. Že by předchůdce dnešních košoa? Asi se dnes lze jen domnívat.

 

            Název Cauchois (Košoa) pravděpodobně vnikl v době německé - pruské války (1870-1871). A uznán francouzskou asociaci chovatelů v roce 1905. V té době byly ve Francii velmi oblíbená plemena monden a karnó, kterými byl zušlechtěn. Na počátku šlechtění byla regionální plemena voláčů a barevných holubů. Ve Francii byli Košoa čím dál více populární. Tito holubi měli vysokou produkci holoubat a rovněž lahodili i oku chovatele. V knize „Kennzeichen der Taubenrassen“ z roku 1914 je již plemeno košoa popsáno. Holubi se svého prudkého rozšíření dočkali po 2.světové válce. A již roku 1954 bylo plemeno uznáno v Německu., jelikož kvalita těchto holubů se různila a rovněž každý posuzovatel přistupoval k novému plemeni odlišně, proto vznikl v roce 1966  německý klub chovatelů košoa se 17 členy. Později měl klub více jak 90 členů. Plemeno stále nabíralo na popularitě a zušlechťovalo se. Oblibu dokazuje „evropská speciálka“, kde chovatelé z Francie, Německa, Belgie, Holandska, Švýcarska, Itálie… vystavili v roce 2004 ve francouzském Chalon téměř 2000 košoa.

 

            Košoa je živý, temperamentní holub. Zachoval si ostražitost a proto je trochu divoký. Holub patří do skupiny holubů tvaru. Má větší tělesný rámec a jeho hmotnost dosahuje 700 –800g. Ve skutečnosti se holubi zdají být silnější, díky dlouhému a měkčímu peří. Dalším znakem, kterým se košoa vyznačují, je slabá volatost (podobně se můžeme s tímto znakem setkat u některých rysů). Držení těla je vodorovné se spadajícími zády. Celková délka je 42 – < xml:namespace prefix = st1 />< xml:namespace prefix = st1 />< xml:namespace prefix = st1 />< xml:namespace prefix = st1 />< xml:namespace prefix = st1 />48 cm.

 

            Košoa má v poměru k tělu menší hlavu, která je bez pernatých ozdob a je dobře klenutá.  Oko je „živé“, barvy  oranžové až červené, u světlejších barevných rázů se připouští světlejší zbarvení duhovky. Obočnice jsou úzké, tvoří pravidelný kruh, modrošedé až narůžovělé barvy. Zobák má košoa silný a střední délky. Barva je v závislosti na barvě opeření, u černého a modrého opeření je zobák tmavý až černý, u stříbřité, červené a žluté pak světlý až rohový. Ozobí je bílé, hladké, trochu protáhlé a masité. Krk je poměrně krátký a z hrudi široce stoupající. V horní části se zužuje. Hrdlo je dobře vykrojené, bez lalůčku. Postava je dlouhá s dobře vyklenutou a širokou hrudi. Holubi jsou dobře osvaleni. Záda jsou široká a spadají směrem k ocasu. Košoa má poměrně dlouhá křídla, rozpětí křídel dosahuje mezi 80 – 90cm. Křídla dobře kryjí záda a jsou nesena na ocase. Ruční letky se nekříží. Ocas je tvořen 12 rýdovacími péry a je širší, dlouhý a dobře složený. Nohy jsou středně dlouhé a silné. Holubi nemají rousy ani supí péra. Barva drápků se shoduje s barvou zobáku. Holubi se kroužkují kroužky č. 10.   

 

            Barva a kresba košoa je velmi rozmanitá a proto, si myslím, vybere každý, komu se jen trochu košoa zalíbí. Dalo by se říct, že se vyskytují ve 3 základních varietách a to šupkaté, pruhové a plnobarevné. Plnobarevní holubi musí mít bílý cca 4 cm široký půlměsíc na krku, který nesmí sahat na zadní stranu krku. U ostatních variet se tento bílý půlměsíc nevyžaduje, ale holubi s půlměsícem jsou více žádaní. Holubi musí mít vždy bílý hřbet. Košoa se vyskytuje v těchto barevných rázech: modří bronzově šupkatí, kteří jsou asi nejrozšířenější v ČR, stříbřití sírově šupkatí, jedná se o holuby delšího tělesného rámce ve srovnání s modrými bronzově pupkatými holuby, modří růžově šupkatí a modří bíle šupkatí,  tvoří  velmi zajímavé barevné rázy. Dále pak jsou modří s bronzovými pruhy, modří bělopruzí, stříbřití se sírově žlutými pruhy, stříbřití s bílými pruhy, červeně a žlutě plaví. Z plnobarevných pak červení, žlutí a černí.

 

            Za velké chyby se u košoa považují malá tělesná konstituce, příliš krátká postava, úzká hruď, neodpovídající hmotnost, silná volatost, svěšená křídla, nečistá a nepravidelná kapratost, příliš světlé břicho, bílé peří v oblasti kloaky, pošedlá záda u pupkatých a pruhových, barevný nebo strakatý hřbet u jednobarevných.

 

            Mezi prvními chovateli, kteří chovali košoa v České republice, byli chovatelé anglických voláčů. Společně se slovenskými kolegy dovezli první chovné jedince z Polska. Používali je v 90. letech minulého století jako chůvy právě pro anglické voláče. Košoa jsou velice plodní a nezřídká se stává, že vyvedou 6-7x mladé během roku, rovněž jsou pečliví a starostliví rodiče. Právě proto se osvědčilo jejich využití jako chůvy a následně se začali holubi dovážet z Německa ve větším počtu. Jejich chovem se začali zabývat chovatelé pro účely šlechtění a výstavnictví.

 

Bohužel na našich vrcholných výstavách se objevují jen sporadicky a v malém počtu. Což si myslím,  je škoda. Tak impozantní a přitom „barevný“ holub by si jistě zasloužil větší zastoupení na celostátních výstavách. Pro srovnání, na celostátní výstavě s mezinárodní účasti v Praze v roce 2008, bylo vystaveno jen 6 kusů košoa od jednoho vystavovatele. Což je žalostně málo. Na Evropské výstavě v Nitře v minulém roce bylo k vidění hned 37 holubů košoa v šesti barevných rázech. Bohužel vystavovatelé byli především ze západu (Francie a Německo). Ani jeden vystavený holub nepocházel z českého či slovenského chovu. 

 

 Přál bych si, aby i košoa našel své místo v českých chovech a nynější chovatelé si snad uvědomí, že je potřeba toto plemeno více presentovat i na vrcholných výstavách. Doufám, že se v následujících letech budeme stále častěji s košoa setkávat a bude moci obdivovat jeho barevnou rozmanitost na výstavách.

 

 

                                                                                                          Petr GAJDA

 

 

   

Dopis chovatelům slezských voláčů a slezských barevnohlávků

 

Vážený příteli, dovolujeme si Tě oslovit  z pověření  vedení Klubu chovatelů slezských plemen v Opavě.

Na letošní výroční členské schůzi byla přijata opatření sloužící k podpoře dalšího zkvalitňování chovu plemen, které náš klub zaštiťuje. Máme eminentní zájem zapojit do zodpovědné a smysluplné šlechtitelské práce jak stávající členskou základnu, tak i aktivní a potenciální chovatele, kteří doposud  nejsou členy klubu, ale chovu slezských plemen se věnují, popř. o jejich chovu uvažují.

        Jednou z akcí sloužících k propagaci slezských plemen je i uspořádání klubové výstavy u příležitosti konání celostátní výstavy drobného zvířectva ve dnech 12 – 14.listopadu 2010 v Lysé nad Labem. Naše členská základna rozhodla o tom, že v případě udělování cen vítězným holubům mají stejný nárok na udělení nejprestižnějších ocenění všichni  vystavovatelé a to i nečlenové klubu.

      Dnes již víme, že letošní klubová výstava bude jednou z nejpestřejších a nejprestižnějších přehlídek slezských plemen, na kterých bude moci široká veřejnost spatřit námi chované  vzácné barevné a kresebné rázy chované v naší republice.

     V neděli 14. Listopadu v 10 hod dopoledne se v prostorách výstaviště v Lysé nad Labem uskuteční i slavnostní členská schůze klubu na kterou si vás dovolujeme co nejsrdečněji pozvat.

Jednou z dalších možností spolupráce  kterou vám a jak členům, tak i nečlenům můžeme bezplatně nabídnout je  účast na připravovaném internetovém portálu zabývajícího se slezskými plemeny na kterém můžeme prezentovat i Vás a vaše holuby.

     V současné době byl spuštěn portál www.barevnohlávek.estranky.cz a již nyní můžeme konstatovat poměrně vysoký zájem chovatelů holubů o návštěvu tohoto  portálu. I díky němu se nám podařilo dát dohromady skupinu nadšenců – propagátorů plemene, kteří o sobě prozatím nevěděli, ale mají zřejmý zájem spolupracovat. Předpokládáme, že po spuštění podobného portálu týkajícího se slezských voláčů se nám podaří aktivovat  další perspektivní chovatele slezáků.

      Těšíme se na Vaši návštěvu klubové výstavy v Lysé nad Labem a současně si Vás ještě jednou dovolujeme pozvat  na naši společnou nedělní členskou schůzi. Rádi Vám zodpovíme i na vaše případné dotazy.

Za klub chovatelů slezských plemen

 

Pavel Wieder, poradce chovu                            Ing. Gerhard Stein , chovatel barevnohlávků

 

Hurá na Valašsko

 

Je první večer, první máj… Kdo z vás by neznal  tuto báseń Karla Hynka Máchy. Po dlouhém zimním období nastává tolik očekávané jaro. Holoubci se nám doma pomaličku zahnizďují , sluníčko svítí a jeho hřejivé paprsky nás lákají ven do přírody. Nabízí se otázka, jak co nejlépe prožít tolik očekávaný prvomájový den ve kterém  každý muž má tu svou políbit pod kvetoucím stromem ?No a když už se  ten s tolik očekávaný den blíží, co si taky trošku nezaholubařit se svými kamarády? Docela  těžká správná volba zvláště když se už dlouho nic v tom našem holubářském světě nedělo a zrovna se nám začíná rozbíhat výstavní sezóna. S kamarádem  Jirkou Jadrníčkem jsme se domluvili,  že bychom spolu mohli vyrazit na výstavu v Hutisku Solanec, která se nachází v teritoriu jeho rodného Valašska. Hned jak mi sdělil, že tam na prvního máje posuzuje, začalo mi  šrotit v hlavě jak spojit příjemné s užitečným. Tuto místní výstavu jsme už spolu absolvovali  před rokem a musím říci, že by´t se jedná jen o klasickou pouťovou výstavu , velmi se mi tam líbilo a už loni jsem si říkal, že se  rád se tam vrátím zpátky. Na Hutisku se mi líbilo i  proto, že výstava je kromě zvířat také o lidech se kterými se rádi setkáváte. No a trochu toho mumraje kolem, když už je ta tolik očekávaná pouť určitě neuškodí.

      Přišel jsem vpravdě na geniální plán aby se jak se říká vlk nažral a koza zůstala celá. S úsměvem na tváři jsem doma oznámil, že  poslední týden v měsíci jedeme na výlet na Valašsko. Aktivně  jsem zajistil ubytování v jednom Rožnovském penzionu, nalodil do auta bišonka, jorkšíra a leopardího psa a výlet mohl započít. Hned odpoledne po našem příjezdu jsme podnikli cestu za poznáváním krás Rožnova. Najednou volá kamarád Jirka a naše plány se mění. Otočil jsem volantem a za chvíli jsme byli v jeho království , které se nachází v malebné valašské vesnici Střítěž nad Bečvou.  Jak řada z vás čtenářů chovatele ví, Jirka Jadrníček není jen výborným posuzovatelem holubů, ale také dlouholetým a úspěšným chovatelem rakovnických kotrláků. Abych nezapomněl, je také majitelem plemenného chovu černých sedlatých.Úspěšně se mu rozrůstá i kvalitní hejno modrých sedlatých.  Jeho holuby jsme měli možnost vidět i na nejvýznamnějších výstavách  poslední doby, jako byly mezinárodní výstav 2008 v Praze a Evropská výstava drobného zvířectva v Nitře. Na jedné i na druhé výstavě patřili jeho holubi k tomu nejlepšímu, co bylo k vidění a po zásluze obdrželi i Čestné ceny. Onen páteční den sluníčko svítilo jedna radost a jen málokoho by neupoutalo hejno  nádherných černých a modrých kotrláků tetelících se na střeše jeho domu.Nepřehlédnutelní byli i první výletci, kteří svojí postavou a kresbou jsou již nyní příslibem pro další úspěšné sezóny.Při návštěvě holubníku bylo vidět, že holoubci Jirky Jadrníčka jsou pracovití.  Takřka všechny páry seděly na vajíčkách, nebo na hnízdech, kde byla  k vidění krásně nakrmená holoubátka.Opravdu oku holubáře lahodící pohled.   V družném hovoru jsme pak stávili další přjemné chvíle při společném posezení na venkovní terase jeho domu. Rozloučili jsme se s tím, že mne zítra vyzvedne v Rožnově a pojedeme na výstavu do Hutiska. No a aby byl výlet výletem i pro mou polovičku, která byla s průběhem pátečního programu naštěstí spokojená, vyrazili jsme ještě zmapovat jeden z valašských vrcholů Soláň. Procházky na Soláni jsme si užili nejen my, ale i naši pejsci. Následná večeře s výhledem na valašské vrcholy, které inspirovaly řadu významných malířů jen dokreslila příjemný pocit s příjemně prožitého dne. Mimochodem na samém vrcholu Soláně, kterému místní říkají valašský ,Olymp  máte ideální možnost navštít dvě významné galerie.Prostory první z nich

 Zvonice Soláň nabízejí návštěvníkům stálou expozici valašských umělců a autorské výstavy malířů, sochařů, grafiků, řezbářů a fotografů, jejichž tvorba je inspirována Valašskem a lidovým uměním jiných regionů. V rámci každoročních výtvarných aktivit Zvonice organizuje Malířské cesty kolem Soláně, sochařské a řezbářské sympozium a jiné přehlídky výtvarného umění. Ukrytou mezi stromy s výhledem na protilehlé kopce najdete galerii u Hoffmanů. Je to místo, které  svou vyjímečnou krásou přitahovalo řadu umělců.

     Najednou je tu zamračené sobotní  ráno. Naštěstí se v noci vypršelo, ale obloha vypadá všelijak. Posuzovat v dešti? No žádná radost.  Bohové sídlící na valašském Olympu k nám však byli milostiví, holoubci řádně připraveni v klecích a tak po společné obhlídce klecí může posuzování započít. Jediné co na letošní výstavě oproti loňskému roku nevidím jsou voláči. Je to škoda, loni jsme zde měli možnost vidět u nás na Moravě poměrně málo chované slovenské voláče.  Kvaltativně nejlepšími a nejpočetnějšími jsou dnes  kolekce moravských pštrosů a kingů. Překvapením jsou pro mne zejména žlutí a červení moravští pštrosi, kteří jsou v lepší kvalitě , než černí a modří.

     Čím byla pro mne valašská výstava vyjímečná?  V současné době, kdy se naštěstí stále více začíná mluvit o vzácných barevných a kresebných rázech národních plemen měl návštěvník výstavy možnost vidět hned tři kandidáty pro zařazení do této významné skupiny. Pry ty z vás, kteří tento pojem slyšíte poprvé, nebo jste jej ještě nezaregistrovali bych doporučil zalistovat si v Chovateli č. 6 a nastudovat si článek  z pera Pavla Wiedera, předsedy ÚOK okrasných a užitkových holubů  o záměrech v chovu vzácných a málopočetných rázů holubů národních plemen. První vzácný barevný ráz který se nám na výstavě dostal do ruky byli červení běloocasí pštrosi.Byli až posledními posuzovanými v plejádě barev přítomných pštrosů. Šestičlenná kolekce byla tvořena z půl napůl z holubů i z holubic.  Jejich majitel a a propagátor v jedné osobě Pavel Černobýla může být hrdý na výsledky své mnohaleté práce.  Běloocasí pštrosi všeobecně jsou co se týká postavy jemnější, než klasičtí červení, také v hlavě nejsou tak mohutní. Co se barvy, kresby a lesku týká, byli vystaveni jedinci opravdu nádherní a nebál bych se říci takřka ideální. V daném okamžiku si myslím, že jsou to ti nejlepší představitelé červeného běloocasého pštrosa v České republice. Celá kolekce byla velmi vyrovnaná a jednotná v typu. S jejich majitelem jsem se potkal v sobotu večer, když jsem se vrátil na výstavu nafotit tato ojedinělá zvířata.Vlastně jsem si při odpolední vycházce na Soláni uvědomil, že když to neudělám, jen  málokdy budu moci zvěčnit tři takové rarity na jednom místě.  Když přišla řeč na jeho holuby, které chová v sousedních Viganticích, vyslovil svůj názor na chystaný způsob propagace a posuzování vzácných barevných a kresebných rázů. Osobně ho velmi potěšilo, že se o této tématice začíná konečně  mluvit. Konečně se nebude cítit s prominutím jako sám voják v poli a už tento pouhý náznak, že se v našem chovatelství začíná blýskat na lepší časy je pro něj osobně určitou satisfakcí a nepochybně i  motivací do další činorodé chovatelské práce.

     Po posouzení pštrosů nás čekala další početná skupina kingů v bílé, červené a modré barvě  ze tří vytipovaných favoritů byla

 nakonec udělena Čestná cena červeně kapraté  holubici Milana Melichárka .  Ten je také majitelem vystavovaných černých šupkatých českých čejek, ale hlavně 2 ks vystavených červených českých čejek kropenek.Tento ráz bych mezi čejkami nazval našim holubářským klenotem a jak jejich majitel  v diskusi po výstavě prohlásil, že  jsou to první vlaštovky, které se mu po tříleté práci podařilo presentovat na veřejnosti. Pozorný návštěvník si mohl všimnout, že v porovnání s černými šupkatými byly kropenky drobnější postavy. Ale byly to kropenky!A vidět kropenku na vlastní oči je opravdovou holubářskou lahůdkou. Myslím si, že právě tento národní poklad by neměl opomenout klub chovatelů čejek presentovat při příležitosti mezinárodního školení posuzovatelů, které se u nás uskuteční v příštím roce. Jen tak mimochodem odpoledne naši diskusi u klece s kropenkami přihlíželi a z povzdálí naslouchali i náhodní přítomní diváci, kteří byli velmi překvapeni, že existují i nějaká národní plemena o kterých vlastně slyšeli poprvé, protože sami holubáři nejsou. Na toto téma nám následně položili i řadu zvídavých otázek. Není tak trochu na nás všech chovatelích abychom národní plemena co nejvíce presentovali i před laickou veřejností? Nemáme na tomto neoraném poli co dohánět?   

 A do třetice všeho ,jak se říká konec dobrý všechno dobrý, čekala nás rarita číslo 3. Tou se stali   pražští   rejdiči krátkozobí , modří černohrotí bělouši. Řekli byste si pražský krátkozobý rejdič, vždyť je to poměrně hojně chované plemeno. Ale bělouš? Kolik je mezi námi  jejich chovatelů? Navíc chov tohoto barevného rázu je velice problematický. Bělouši jsou oproti sedlatým a jednobarevným rázům  mnohem drobnější,útlejší postvy,  jejich obočnice nejsou tak vyvinuté, zobáčky jemnější. Nasadíme li  při jejich posuzování stejný metr jako u ostatních rázů pražáků, nemůže to dopadnout jinak ,než  špatně. VLASTNĚ BYCHOM SROVNÁVALI NESROVNATELNÉ.

   Nabízí se řečnická otázka.Jedná se vůbec o stejné plemeno? Já si myslím, že ne . Možná bychom  v rámci procesu který nás čeká měli uvažovat o uznání holuba, kterého dneska označujeme za pražského krátkozobého rejdiče, modrého bělouše za samostatné plemeno. Jak se bude chov modrého bělouše ubírat dále je přeci jenom v rukách chovatelů, kteří mu věnují léta mravenčí a titěrné práce, potažmo chovatelského klubu ve kterém jsou organizováni. Možnost která se v rámci případné podpory a propagace evidentně nabízí by se neměla propást. Výstava na Hutisku bude zase až za rok, ale vyrazit na výlet se svou milovanou drahou polovičkou na valašský Olymp můžete již nyní.

Ing. Gerhard Stein

 

 

 

 

 

TOPlist
aktualizováno: 06.05.2017 08:24:02